Vítejte na stránkách malířky Jitky Lustyk, Rečkové.
Welcome to the website of Jitka Lustyk, painter.
V Praze a Litomyšli, 18. 11. 2002
"Milá Jitko,
když jsi mne před časem požádala o pár slov k Tvému malému katalogu, byl jsem na rozpacích. Jednak nejsem zběhlý ve výkladu současné malby, dále pak jsem si uvědomoval, že mé soudy nebudou beze zbytku objektivní ve smyslu posuzování kontextů jejího vývoje.
Postupně jsem však vzpomínal na léta, kdy jsi jako studentka pilně pracovala u mne v semináři, a na to, co se potom v Tvém životě odehrávalo. S tíhou v srdci jsem si uvědomoval, že mám vůči Tobě hluboký morální závazek, který vylučuje pohodlnou zbabělosr.
Dále jsem si vzpomínal na krásná noční povídání nad vznikající kopií Váchalovy nástěnné malby v Portmoneu, zvláště oné, která zachycuje sočské údolí. S rozkoší jsem pozoroval, jak jsi pomocí toho nejkrásnějšího, co znám, chladného rozumu ve službách pozorovacího a výtvarného talentu, lušrila nejhlubší tajemství té malby a křehce bojovala s velkým plátnem.
I jinak jsem s radostí pozoroval technickou kázeň a jistotu, získanou studiem restaurování nástěnné malby, z níž jsi vytěžila i smělou a pádnou architekturu lidského těla.
Když jsi mi ukázala některé své figurální malby, byl jsem ohromen, kolik jsi toho dokázala vytěžit z barokní monumentální nástěnné malby. Od té doby se nemohu zbavit vize, že tyto vpravdě spirituální obrazy pokrývají panenské klenby kostela Nanebevzetí sv. Kříže u našich piaristů v Litomyšli. Ti Tvoji lidé by vlastně na bláně té klenby stáli, z ní by se odráželi a vzlétali tam, kam létají ti barokní andělé a Panna Marienka a všichni ostatní. Ale zde by těch výšin dosahovali lidé v tomto životě, a to je krásné a aktuální. Věřím, že theology by to neurazilo. Ani barokní princip nazírání uměleckého by to neurazilo. Není pravda, že baroko bylo jen ufňukaně pobožné! bylo také heroické právě ve věci formulace lidského osudu, touhy a boje se sebou samým. Jestli máš teď chuť špitnout: "Já jsem to takhle nemyslela", tak Ti připomínám, že ta díla byla dokončena a Ty se musíš smířit s tím, že si je někdo vyloží po svém.
Ale každý maluje sám sebe, ať maluje cokoliv, ať tvoří ve službách jakékoliv víry, přesvědčení, pohledu na svět. To je to, co si skutečně myslím o malířství a proto mne nepřekvapuje vertikální akcent a horizontální sarkasmus Tvých maleb.
A ještě k těm krajinám (spíše přírodě), které maluješ. Nedávno jsi mi řekla: "Už to spíš opouštím." Lidé na Tvých obrazech nemohou být bez přírody! Vždyť maluješ krajinu těla, tak se nezříkej těla krajiny. Teprve pak naplníš svůj obraz světa, jak jej vidíš.
Takže - maluj dál, protože to má smysl."
Tvůj oddaný přítel
Mgr. Jiří KAŠE
Prague and Litomyšl, November 18, 2002
"My dear Jitka,
when some time ago you asked me to write a few words for your small catalog, I first hesitated, for I am not conversant with expounding about contemporary painting. Moreover, I realized my conclusions would not be entirely objective with respect to the context of its development.
However, as I remembered the yars you spent as a diligent student in my seminar and aware of what ensued in your life afterwards, I had to admit to myself that as far as you are concerned, I have a moral liability that excludes comfortable cowardice.
I could not but reminisce about the lovely night-time discussions over the copy in progress of Josef Váchal's murals in the Portmoneum especially the one capturing the Soča Valley. It was with exquisite pleasure that I observed you using the most beatiful thing I know, i.e. cold reason engaged in the service of an observant and artistic talent, in order to decipher the deepest mysteries of the painting in your fragile struggle with the large canvas.
I was also happy to observe your technical disciplineane assurance gained from studying mural restoration which endowed you with the capability for hold and substantial body language.
When you showed me some of your figure paintings, I was astonded to see how much you have been able to rise from monumental Baroque mural painting. Since I can't get rid of a vision of these truly spiritual images covering the virginal vaultsof the church of the rapture of the Holy Rood of Litomyšl's Clerici Regulares Pauperes Matris Dei Scholarum Piarum. Those people of yours would stand on the tympanum of the vault, jumping to fly high where all the Baroque angeles, the Virgin Mary and all of the otheres rose. Yet they would reach these heights here and now which is what would be so beatiful and timely that I feel no theologian would object. Nor would it offend the Baroque perception of art. No, the Baroque was not just piously maudlin! It was also heroic in formulating the human destiny, desire and struggle with one's self. And if you feel like whispering faintly something like "I never mean it that way", I must remid you that as these works are finished you must accept the fact that people will interpret them the way they want to.
But whatever anyone paints, and in the service of whatever faith, persuasionor world view they hold, they paint just themselves.This is what I truly thing of painting and that's why I am not surprised by the vertical accent and the horizontal sarcasm of your work.
And just a note on the lendscapes (rather nature) which you paint. "I sort of relinqish all that", you told me recently. But people in your paintings cannot relinqish nature! You paint the landscape of the body, so don't relinquish the body of the landscape, for only then will you see your idea of the world fulfilled.
So keep on painting because it's something that has a meaning."
Yours, with devotion
Mgr. Jiří KAŠE
Translation by
Šimon PELLAR
Prague, June 29, 2008
"I first met the artist Jitka Lustyk through her work in this catalogue and was immediately struck not only by the inherent spirituality on display, but by her perspective from the bottom up as everything seemed to start (for me) with the soles of her magnificent feet!
When I eventually did meet the artist in person a couple of weeks later in a cafe, I was instantly charmed, and after fortifying myself with a couple of beers, I had the temerity to ask her is she could paint me a portrait of Mary Magdalene who has always been my favourite saint, I don’t know why I asked her, but I did.
So it was a shock to me some three weeks later when running into Jitka again that she announced that “It is finished!” “What is finished?” I asked her. “Your Mary Magdalene!” she said gleefully, “would you like to come up and see it?”
Dumbstruck, I followed her up to her seventh floor atelier/apartment to have a look at my ‘in my cups’ but now recalled commission. As soon as I laid my eyes upon the canvas I knew why I had asked her to do it in the first place, for she had done exactly what I had thought she would do with it. She describes it as what Mary must have felt after having met Jesus for the first time, and I can’t help feeling that Mary’s expression was not unlike my own after having met Jitka for the first time.
Before leaving I glanced around her atelier where a few of her paintings were laying about, and again I was struck by the bottom up perspective starting again (for me) with her impossibly strong feet. “Those feet”, I told her, “look as though they should be planted firmly on the ground, yet they are floating in the air!!”
Jitka considered this for a moment and said, “You are not normal”. “Neither are you”, I said before leaving, and went out in search for another beer."
John Owen McKillop
Litvínov, 26.5. 2009
vernisáž výstavy "Mezi nebem a zemí"
galerie Radniční sklípek
"Dobrý večer, vážení přátelé. Nebudu Vás dlouho zdržovat, dovolím si jen několik osobních poznámek k výstavě, kterou tady dnes společně zahajujeme, k výstavě kreseb a obrazů Jitky Lustyk(ové), kterou autorka výstižně nazvala „Mezi nebem a zemí“.
Jitčiny obrazy znám dlouho. Už od počátků bylo jejich hlavním tématem lidské tělo, to je ostatně zřejmé už z letmého pohledu na stěny téhle místnosti. Dříve se v jejích obrazech někdy objevovala i krajina, postupně ji však vytlačila právě lidská figura, zachycená často ve výrazné perspektivní zkratce. Přesto je podle mě krajina stále přítomná v tom zvláštně neurčitém prostředí, ve kterém Jitka své postavy často zobrazuje. Jiří Kaše to v jednom z Jitčiných katalogů výstižně pojmenoval, když v této souvislosti mluvil o krajině těla a tělu krajiny.
Jitka studovala restaurátorskou školu v Litomyšli, dokonce jako jedna z mála dvakrát, nejprve ateliér restaurování nástěnné malby, potom restaurování uměleckých děl na papíře. Mnoho jejích figurálních kreseb vznikalo během studia v Litomyšli i jinde jako studijní práce a některé takové kresby na papíře jsou tady dnes také vystaveny. Jitka sama je považuje za důležitou součást své práce a bere je stejně vážně jako své obrazy.
Její první plátna vznikala už v počátcích jejího studia a pobytu v Litomyšli a je nepochybné, že roky, které tam strávila, v ní nechaly hlubokou stopu. V určité monumentalitě Jitčiných obrazů i kreseb by jistě bylo možné hledat kromě jiných inspirací i třeba figury vznášející se na klenbách barokních kostelů. Ale jak už mnohokrát a lépe řekli jiní, nejdůležitější je to, že každý malíř maluje hlavně sám sebe.
Vždycky mě překvapuje, když Jitka říká svým plátnům zdrobnělinou – „obrázky“. Právě ta jejich nenápadná monumentalita se mi dříve zdála být s tímto něžným označením trochu v rozporu; dnes bych řekl, že tím Jitka možná nevědomky dává najevo, že jsou jí cizí prázdná gesta a že ve vztahu ke svým obrazům rozhodně netrpí potřebou pojmenovávat nebo vysvětlovat je patetickými slovy.
Zároveň ale Jitka svá plátna určitě nijak nepodceňuje a v jejím životě hrají velmi důležitou roli. Do katalogu jedné kolektivní výstavy z přelomu tohoto roku, kde většina jejích kolegů psala ve dvou ve třech odstavcích něco o sobě a o svých dílech, napsala Jitka jen jednu větu. „Nedovedu a ani nechci představovat si život bez malování.“
Hráli jsme spolu před lety v divadle, v adaptaci Váchalova Krvavého románu, kde jsem v jedné scéně Jitčině postavě usekl nožem všechny prsty na rukou. Prsty byly sice dřevěné, ale realisticky vyvedené, a nejednomu divákovi se při téhle scéně hrůzou tajil dech. Naposledy jsem takhle Jitce prsty usekl dnes v noci, kdy se mi o tomhle momentu našeho představení zdálo. V tom snu za mnou pak o přestávce přišla velice rozčilená Jitčina kamarádka a hlasitě mě i režiséra kárala. Jak prý jsem to mohl Jitce udělat, když vím, že tak ráda maluje, a jestli mě nenapadlo, jak teď bude držet štětec. Nakonec se všechno vysvětlilo, ostatně i v Krvavém románu Jitce během druhé půlky představení prsty zase dorostly. Stejně se ale nemůžu ubránit nejspíš dost rouhavé myšlence, že i kdybych jí ty skutečné prsty tím plastovým nožem nějakým nedopatřením opravdu usekl, jak Jitku znám, v malování by jí to rozhodně nezabránilo.
Když jsem si u Jitky v ateliéru před několika týdny prohlížel její obrazy, ptal jsem se jí samozřejmě na hodně věcí. Na jednu, možná důležitou, jsem se ale nezeptal, a vlastně odpověď na ni nejspíš ani nechci znát. Vždycky se mi totiž líbilo, jak se postavy na mnoha Jitčiných obrazech vznášejí v neurčitém prostoru, vyplněném pouze zářivými barvami, spletí siločar a útržky snů. Zároveň mě vždycky přitahovalo a dráždilo to, že z těch obrazů vlastně není úplně jasné, jestli to, co je na těch obrazech zachyceno, je let vzhůru, klidná levitace nebo pád.
Když jsem nad tímhle dnes dopoledne přemýšlel, uvědomil jsem si, že tenhle pocit už lépe popsal kdosi přede mnou. Přičítám Jitčinu dobrému vlivu to, že se mi dokonce povedlo vzpomenout si kdo a kde – byl to Václav Hrabě v básni nazvané shodou okolností Blues o malování:
„… A barvy schnou rychle jako slzy když vlak už odjel
A štětec se chvěje jak trubka křižovaná
potrhlým smutkem blues
Teď v tuto chvíli když letí vzduchem (Ten blázen! Ten šašek!)
nikdo ještě nemůže s jistotou říci
zda je to skok
nebo pád“
Když jsem se tady před chvílí díval na některé novější Jitčiny obrazy, zdálo se mi důležité, že i kdyby to snad někdy trochu byl pád, vždycky se někde poblíž objeví anděl, kterého se můžeme zachytit, na chvíli se o něj opřít a pak zase letět dál. Ikdyž mezi tím občas dopadneme na tvrdou zem.
Chtěl bych Jitce popřát hodně sil k dalšímu malování a vám všem co nejpříjemnější setkání s jejími obrazy . Ať už se s nimi potkáte kdekoli mezi nebem a zemí."
Mgr. Jiří Bláha
Duchcov, 8. 7. 2011,
Městská galerie Musea, vernisáž výstavy „Dva pohledy/Two sights.“
„Dobrý den, Vážení přátelé. Milá Jitko,
(…) Tvoje obrazy znám už spoustu let. Vlastně tak dlouho jako znám Tebe. Tvoje malby vznikaly již během studia na restaurátorské škole v Litomyšli, kterou jsme společně studovaly. Ty jsi restaurátorskou školu vystudovala hned dvakrát. Jsi specialistka v oboru restaurování nástěnné malby a restaurování uměleckých děl na papíře.
Tvojí tvorbu mám možnost pozorovat již od samých počátků. Obrazy s námětem krajin postupně vystřídaly figurální kompozice. Postavy na Tvých obrazech jsou často zachycovány ve zvláštní perspektivní zkratce.
Přesto jsi krajinu neopustila úplně. Tvoje postavy obklopuje zvláštní, někdy neurčité prostředí. Jiří Kaše v jednom z Tvých katalogů nazval tento motiv jako „Krajinu těla a tělo krajiny“ a dal jej do souvislosti s barokní monumentální malbou. Myslím, že studium oboru restaurování nástěnné malby určitě ovlivnilo Tvojí tvorbu.
Při mých návštěvách ve Tvém ateliéru, (ikdyž povinnosti nám nedovolí vídat se příliš často), mě vždy překvapíš svojí neuvěřitelnou pílí s jakou vznikají Tvoje nové obrazy. Pro mě je zajímavé vnímat proměnu Tvých maleb, ať se jedná o náměty či barevnou škálu, kterou používáš. Troufám si říci, že se ve svých obrazech vyzpovídáváš ze svých pocitů a prožitků, svého vidění světa a svých přání. Někdy až s mrazivým chvěním zjišťuji jak vidíš a vnímáš svět kolem sebe. Tvoje obrazy nejsou jen idealisticky krásné malby bez obsahu, naopak z nich cítím hloubku Tvých myšlenek a někdy až Tvé sarkastické nazíraní na svět. Přes v uvozovkách „nepřízeň“ osudu dáváš do svých maleb kus sebe. Nám divákům - pozorovatelům Tvých obrazů poskytuješ nejen nevšední umělecký zážitek, ale určitě vzbuzuješ spoustu otázek o tom, co že je na Tvých obrazech zachyceno. (…) Prostřednictvím svých obrazů nám dáváš nahlédnout do svého světa a pootvíráš nám bránu svého myšlení.
Mám jeden z Tvých obrazů doma. Je to velká krajina s modrými stromy kolem rybníka z období počátku Tvé tvorby. Ten obraz mám velice ráda nejen kvůli tomu, že je to dar od Tebe. Když jsi mi obraz darovala, měla jsem ho pověšený nad postelí na svém privátě v Litomyšli. Rozesmála jsem, Tě kdysi historkou o tom, jak jsem šla vyměnit koupené prostěradlo na postel, protože to, které jsem koupila, neladilo s modrým tónem na Tvé malbě. Tenhle obraz vždy určuje podobu prostoru, ve kterém visí. Přizpůsobím barvu stěn, nábytek i ostatní zařízení pokoje tomu, aby obraz vynikl. Ten obraz se se mnou stěhuje. Je pro mě dokladem skvěle odvedené malířské práce, dokonalým vystižením atmosféry krajiny a vždy mi připomene a bude připomínat naše přátelství.
Přála bych nejen Tobě a Tvým obrazům, ale i všem, kteří se s Tvými obrazy setkají, aby zažívali obdobné pocity při setkání s Tvými obrazy jako já. Aby na sebe nechali působit sílu Tvých maleb a nacházeli v nich hloubku Tvých myšlenek.
A Tobě Jitko přeji hodně sil do dalšího malování.“
Hana Bělinová- kamarádka a kolegyně
Litomyšl, 3. 2. 2012, městská galerie Dům U Rytířů,
vernisáž výstavy "Povím to obrazama/Spoken by pictures."
„...Takže mi dovolte, abych přednes' pár slov, která nemám naučená, protože spíš než nějakej 'speaker' nebo kunsthistorik, jsem tady za sebe, jako za malíře a za člověka, který měl šanci se trošku malinko podílet na Jitčiným malířským vývoji, ... protože Jitku znám osmnáct let.
Osud nás svedl dohromady ve šťastném raném stadiu naší mladé demokracie v roce 1993, když tady vznikla Škola Restaurování. Já jsem sem přišel z Prahy a byl jsem nadšenej ovzduším a nádherou Litomyšle, a všechno to bylo umocněný ve chvíli, kdy nastoupili první studenti, mezi které Jitka patřila. Ona mě uchvátila svojí zvláštní povahou, která v sobě měla nadšení, touhu, emoce... Je to člověk, kterej odjakživa nestál nikdy u zdi, nic nedělal na půl, všechno pěkně naplno. A i já jsem si vedle ní připadal trošičku málo rozjetej. Takže já bych jí moh' poděkovat za to, že mě donutila se nad sebou zamyslet a trošku dát svý tvorbě větší rozlet.
Jitka mě už v těch prvních letech ohromila svojí nebojácností a touhou se nějakým způsobem výtvarně projevovat. Což bylo samozřejmě těžké, protože pokud někdo studuje restaurování, tak se dává do služeb umění, které vytvořili jiní. Je samozřejmě obtížné si v tuto chvíli uvědomovat 'kdo jsem já' a čemu dát přednost: sobě anebo umění někoho jiného (?). Jitka to zvládala obojí, ale nakonec jí osud přived' k tomu, že se plně věnuje malování, a dá se říct, že malováním dýchá, zatímco divákům její obrazy často berou dech.
Musím říct, že pokud se dívám na Jitčiny obrazy, tak mě napadá pokaždé trochu něco jiného, ale vždycky mám takový pocit jakéhosi obráceného metafysična. Když si představím ty metafysické prostory, ve kterých buďto bloudí nějaké figury nebo tam vůbec nejsou (a jsou přítomny jen jaksi stopami své existence), tak u Jitky naopak, figury evokují existenci duchovní nebo duševní, která je v každém z nás dotykem (nebo pohledem) s obrazem vyvolána. Kladu si otázku, čím to je (?) Je to tou figurou (?) nebo je to formátem (? ) nebo barvou, expresí, která tam v těch obrazech je? I když musím říct, že Jitčina tvorba osciluje mezi expresí a realitou. Ale rozhodně je jasný, že symbolika je to, co těm obrazům náleží nejvíc.
Určitě mi dáte za pravdu, že je možné je vnímat jako obrazy Eduarda Muncha nebo Marka Chagalla, s našimi umělci je tady třeba i styk s takovou básnivostí Aléna Diviše nebo Bohuslava Reinka... V této poloze já ty obrazy vnímám.
Není nutné si asi za tou figurou představovat někoho konkrétního, je to svět duše, která se tam objevuje a která nějakým způsobem na nás působí. Často je to kromě barvy i světlo. Každej obraz má světlo a energii trochu jinou. (…)
Je málo malířů, kteří si mohou dovolit říct to, co si Jitka dala do názvu výstavy: „Povím to obrazama“. Myslím, že u ní to tak je a já za nás za všechny Jitce děkuju."
doc. Aleš Ogoun, akad. mal.
Praha 3, 2. 5. 2019, Galerie Toyen,
vernisáž výstavy "J.L V barvách"
Dovol Jitko, abych Ti připomenul, že ty jsi nevystudovala jenom jednu restaurátorskou školu, ale hned čtyři. Tvůj životní příběh je provázán s vývojem litomyšlské školy zcela osudově, ostatně od té doby se také známe. Tedy pro pořádek. V letech 1993 – 1996 jsi absolvovala pomaturitní studium, v roce 1997 – 1998 jsi přestoupila do 3. ročníku Vyšší odborné školy restaurování a konzervačních technik, kde jsi v roce 1999 absolvovala obor restaurování nástěnné malby jako Diplomovaný specialista. Když se pak objevily první zdravotní potíže, začala jsi na Institutu restaurování a konzervačních technik v letech 2003 – 2004 studovat obor restaurování uměleckých děl na papírové podložce, protože tam se, abych to zlehčil, nepoužívá lešení. V roce 2005 jsi v rámci připojení Institutu k pardubické univerzitě přestoupila na Fakultu restaurování Upa, a absolvovala v roce 2007 jako bakalář umění.
Sešli jsme se zde ale kvůli Tvé volné malířské tvorbě. Dovol, abych ocitoval to, co jsem Ti o ní napsal v roce 2002, protože pro mne je to stále aktuální.
[...]
Co se týká té kopie malby v Portmoneu, kterou jsi vytvořila v roce 2001, musím Ti připomenout, že nakladatelství Paseka ji pak zapůjčilo do Muzea sočské fronty v Kobaridu (italsky Caporetto), na výstavu výtvarných děl s tematikou sočské fronty ze sbírek muzea, nebo zapůjčených děl malířů ze zainteresovaných zemí které se sočské fronty účastnily. Měl jsem možnost prohlédnout si podrobnou fotodokumentaci té výstavy, jednalo se prakticky díla žánrových realistů, specialistů na militérní malbu, a Váchalova malba boveckého úseku fronty tam
svou uměleckou závažností tvořila naprostou výjimku. A to jsi zprostředkovala Ty svojí brilantní kopií. Však to tam také zanechalo svoji stopu, a s potěšením konstatuji, že v obci Soča vzniká projekt nové obřadní kaple, a projektanti mají v plánu vložit do oken vitráže s motivy z Váchalových sočských akvarelů.
A ještě k té monumentální malbě mi dovol jednu poznámku. Tvůj nový Triptych, který jsi do své výstavy zařadila, jsou rozměrem nevelké obrazy. Já Tě však ujišťuji, že kdybychom pořídili jejich reprodukci a napsali k tomu, že se jedná o malby o rozměrech 5x5 metrů, všichni by tomu věřili. To poučení monumentální barokní freskou tam stále vidím.
Dovol mi prosím také, abych při této příležitosti vzpomenul Tvého spolužáka a našeho kamaráda Davida Zemana. Tento cikánský chlapec, odložený ve dvou letech do dětského domova, stejně jako Ty prošel postupně všemi čtyřmi školami, zdraví mu však umožnilo pokračovat v magisterském studiu, které ukončil v roce 2017 a poté byl přijat jako asistent na fakultu. Vloni na jaře tragicky zahynul v nedožitých 45 letech. K pohřebnímu obřadu jsem napsal text, ve kterém jsem se přiznal, že pro mne byl vzorem odvahy a síly poprat se s nepřízní osudu a že se před ním za svůj vypolštářkovaný život stydím. Se stejným obdivem sleduji i Tvůj životní, příběh milá Jitko. Nevím přesně, co jsem Vás za ta léta naučil já, ale vím přesně, co jste mne naučili vy dva.
Děkuji za pozornost, Kašák.
Mgr. Jiří KAŠE
Hudbou doprovodil pan Jiří Šlupka Svěrák
odkaz na článek o výstavě J.L v barvách v Galerii Toyen
Slavnostní odhalení obrazu Jitky Lustyk dne 11. 10. 2019 v Café Epizoda
Vážení přátelé,
Většina z vás se zúčastnila vernisáže výstavy „J. L. v barvách“, která proběhla v květnu letošního roku v galerii Toyen, kde jste měli možnost vyslechnout vyčerpávající odborný komentář pana Jiřího Kaše.
Já se, co do odbornosti a znalosti Jitčina díla, neodvažuji panu Kašemu konkurovat, ani opakovat, co již zaznělo.
Ráda bych spíše rozvedla několik myšlenek, které mě napadají nejen při pohledu na tento konkrétní obraz, ale hlavně díky tomu, že Jitku znám osobně již několik let a setkávám se s ní v každodenním životě.
Výjev na obrazu (bez názvu) představuje lesní nymfu, vílu či rusalku, která hledí při jakési bujaré aktivitě na diváka velice uhrančivým až vyzývavým pohledem.
Její oko tvoří těžiště kompozice přitahující téměř veškerou pozornost.
Hned posléze nás ale upoutají sytě rudé vertikální tahy štětcem představující snad stromy dotvářející jinak modrozelenou atmosféru okolního prostředí.
Až po důkladném shlédnutí výjevu objevíme mužskou figuru vystupující z temnoty spodní části kompozice.
Nalézáme tak protiváhu ženskému elementu jak po stránce barevnosti, tak po stránce celkového smyslu dění na plátně.
Toto postupné pátrání a nalézání různých rovin sdělení je pro tvorbu Jitky Lustyk příznačné.
Stejně jako bravurní zvládnutí kresby, jež bych ve světle jejího osobního příběhu vyzdvihla především.
Navzdory svému fyzickému omezení je totiž schopna tvořit s ohromnou lehkostí a nespoutaností ducha.
To mě přivádí k myšlence, kterou bych toto úvodní slovo shrnula.
V souvislosti s třicátým výročím Sametové revoluce, které si v těchto dnech připomínáme, často hledáme jakousi definici svobody, již lze jen těžko vyjádřit na základě svrhnutí diktatury a nastolení volnosti občanské či tržní.
Jitka je důkazem toho, že nesmrtelná, nezlomná a hlavně opravdová je jedině svoboda duše.
Vlaďka Holzapfelová
NEKONEČNÁ VÝSTAVA JEDNOHO BEZEJMENNÉHO OBRAZU
Dobrý Večer.
Když byla Jitka malá a měla kreslit princezničky, možná, že jednu, dvě nakreslila. Ale pak něco uviděla. Uviděla to na školní výstavě na chodbě. Byl to pštros.
Ten pštros byl nakreslený ze předu, stál na jedné noze a tu druhou měl skrčenou, tak, jak to pštrosové mívají. Jitka se tehdy v ornitologii ještě moc nevyznala, zřejmě to byl plameňák. To byla vlastně první srážka s realitou zkratky v podobě pštrosí skrčené nohy. A bylo to.
Jitka dospívala defacto normálně a aniž by to věděla, nosila si pštrosa v hlavě. Její zájem byl tedy jinde. A to jí mělo dojít asi mnohem později, až na studiích, kdy se zabývala lidskou zkratkou; nikoliv už pštrosí. Ale pštros byl první.
Až do této doby, kdy je Jitka již velká, se zkratkou ve figurálních malbách ráda zabývá. Ale nejen. Rád s Jitkou chodím na výstavy, vždy se něco dozvím. Občas mi říkává, že ten člověk, který je namalovaný, by tam měl mít „cítit“ kosti. Jednou jsme byli na výstavě, kde byl obraz s kostlivcem, který vsedě čekal na břehu moře. I řekla mi: „tady mi kosti na obraze opravdu nechybí“.
Na již výše zmíněném bezejmenném obraze je vidět les. Oba dva jsme kdysi vandrovali a povím vám jednu veselou historku z lesa.
Jednou, před dávnými časy, jsme přijeli na „Sluneční skálu“, kde jsme se rozhodli s kamarády strávit Silvestr. Počasí bylo chladné. Velmi chladné. Asi -20°C. Avšak protože to bylo již dávno, byli jsme tedy mnohem mladší, takže nám nic nevadilo. Užívali jsme si s kamarády zimních radovánek, kytary, zpěv u ohně a bylo nám dobře. Ovšem po půlnoci, na Nový rok, když byl čas ke spánku a oheň vyhasl, uvědomili jsme si, jaká je opravdu na Sluneční skále zima. To nás, mladé a chytré, však nemohlo vůbec zaskočit. Věděli jsme, že ve srubu jsou kamna, všichni mají s sebou spacáky. Náš kamarád, kterému jsme říkali Dědek, si například čaj na zapití ranních léků chytře vzal s s sebou do spacáku, aby mu nezamrzl. Po necelé hodince se však začaly dít věci. Kamna, vzhledem ke svému výkonu a stavu srubu, zvýšila teplotu uvnitř asi tak o 6°C. Ovšem venku bylo tehdy až -25, takže uvnitř jsme měli krásných asi -19. Taky se ukázalo, jaký kdo má spacák. Bylo to dobře vidět. Spacáky, které nebyly péřové se viditelně třásly. Samosebou i s tím, kdo byl uvnitř. Těm, kdo měli lepší spacáky se však také nespalo až tak moc dobře. Vzhledem k dřevěné konstrukci srubu se chvění zmrzlíků dobře přenášelo i na ostatní. Ráno chtěl Dědek zapít prášky, ale čaj nechtěl z čutory vytéci, změnil se totiž v led. Alespoň si mohl nasypat z lahve trochu zbylého šampaňského.
Mládí nás ale všechny hřálo, ve zdraví jsme přežili a všichni na Sluneční skálu doposud rádi vzpomínáme.
Jiří Reček
|