Vítejte na stránkách malířky Jitky Lustyk.

Welcome to the website of Jitka Lustyk, painter

 

V Praze a Litomyšli, 18. 11. 2002

"Milá Jitko,

když jsi mne před časem požádala o pár slov k Tvému malému katalogu, byl jsem na rozpacích. Jednak nejsem zběhlý ve výkladu současné malby, dále pak jsem si uvědomoval, že mé soudy nebudou beze zbytku objektivní ve smyslu posuzování kontextů jejího vývoje.

Postupně jsem však vzpomínal na léta, kdy jsi jako studentka pilně pracovala u mne v semináři, a na to, co se potom v Tvém životě odehrávalo. S tíhou v srdci jsem si uvědomoval, že mám vůči Tobě hluboký morální závazek, který vylučuje pohodlnou zbabělosr.

Dále jsem si vzpomínal na krásná noční povídání nad vznikající kopií Váchalovy nástěnné malby v Portmoneu, zvláště oné, která zachycuje sočské údolí. S rozkoší jsem pozoroval, jak jsi pomocí toho nejkrásnějšího, co znám, chladného rozumu ve službách pozorovacího a výtvarného talentu, lušrila nejhlubší tajemství té malby a křehce bojovala s velkým plátnem.

I jinak jsem s radostí pozoroval technickou kázeň a jistotu, získanou studiem restaurování nástěnné malby, z níž jsi vytěžila i smělou a pádnou architekturu lidského těla.

Když jsi mi ukázala některé své figurální malby, byl jsem ohromen,  kolik jsi toho dokázala vytěžit z barokní monumentální nástěnné malby. Od té doby se nemohu zbavit vize, že tyto vpravdě spirituální obrazy pokrývají panenské klenby kostela Nanebevzetí sv. Kříže u našich piaristů v Litomyšli. Ti Tvoji lidé by vlastně na bláně té klenby stáli, z ní by se odráželi a vzlétali tam, kam létají ti barokní andělé a Panna Marienka a všichni ostatní. Ale zde by těch výšin dosahovali lidé v tomto životě, a to je krásné a aktuální. Věřím, že theology by to neurazilo. Ani barokní princip nazírání uměleckého by to neurazilo. Není pravda, že baroko bylo jen ufňukaně pobožné! bylo také heroické právě ve věci formulace lidského osudu, touhy a boje se sebou samým. Jestli máš teď chuť špitnout: "Já jsem to takhle nemyslela", tak Ti připomínám, že ta díla byla dokončena a Ty se musíš smířit s tím, že si je někdo vyloží po svém.

Ale každý maluje sám sebe, ať maluje cokoliv, ať tvoří ve službách jakékoliv víry, přesvědčení, pohledu na svět. To je to, co si skutečně myslím o malířství a proto mne nepřekvapuje vertikální akcent a horizontální sarkasmus Tvých maleb.

A ještě k těm krajinám (spíše přírodě), které maluješ. Nedávno jsi mi řekla: "Už to spíš opouštím." Lidé na Tvých obrazech nemohou být bez přírody! Vždyť maluješ krajinu těla, tak se nezříkej těla krajiny. Teprve pak naplníš svůj obraz světa, jak jej vidíš.

Takže - maluj dál, protože to má smysl."

Tvůj oddaný přítel

Mgr. Jiří KAŠE     

 

 Prague and Litomyšl, November 18, 2002

"My dear Jitka,

when some time ago you asked me to write a few words for your small catalog, I first hesitated, for I am not conversant with expounding about contemporary painting. Moreover, I realized my conclusions would not be entirely objective with respect to the context of its development.

However, as I remembered the yars you spent as a diligent student in my seminar and aware of what ensued in your life afterwards, I had to admit to myself that as far as you are concerned, I have a moral liability that excludes comfortable cowardice.

I could not but reminisce about the lovely night-time discussions over the copy in progress of Josef Váchal's murals in the Portmoneum especially the one capturing the Soča Valley. It was with exquisite pleasure that I observed you using the most beatiful thing I know, i.e. cold reason engaged in the service of an observant  and artistic talent, in order to decipher the deepest mysteries of the painting  in your fragile struggle with the large canvas.

I was also happy to observe  your technical disciplineane assurance gained from studying mural restoration which endowed you with the capability for hold and substantial body language.

When you showed me some of your figure paintings, I was astonded to see how much you have been able to rise from monumental Baroque mural painting. Since I can't get rid of a vision of these truly spiritual images covering the virginal vaultsof the church of the rapture of the Holy Rood of Litomyšl's Clerici Regulares Pauperes Matris Dei Scholarum Piarum. Those people of yours would stand on the tympanum of the vault, jumping to fly high where all the Baroque angeles, the Virgin Mary and all of the otheres rose. Yet they would reach these heights here and now which is what would be so beatiful and timely that I feel no theologian would object. Nor would it offend the Baroque perception of art. No, the Baroque was not just piously maudlin! It was also heroic in formulating the human destiny, desire and struggle with one's self. And if you feel like whispering faintly something like "I never mean it that way", I must remid you that as these works are finished you must accept the fact that people will interpret them the way they want to.

But whatever anyone paints, and in the service of whatever faith, persuasionor world view they hold, they paint just themselves.This is what I truly thing of painting and  that's why I am not surprised by the vertical accent and the horizontal sarcasm of your work.

And just a note on the lendscapes (rather nature) which you paint. "I sort of relinqish all that", you told me recently. But people in your paintings cannot relinqish nature! You paint the landscape of the body, so don't relinquish the body of the landscape, for only then will  you see your idea of the world fulfilled.

So keep on painting because it's something that has a meaning."

Yours, with devotion

Mgr. Jiří KAŠE

Translation by 

Šimon PELLAR

 

Prague, June 29, 2008

 

"I first met the artist Jitka Lustyk through her work in this catalogue and was immediately struck  not only by the inherent spirituality on display, but by her perspective from the bottom up as everything seemed to start (for me) with the soles of her magnificent feet!

 

When I eventually did meet the artist in person a couple of weeks later in a cafe, I was instantly charmed, and after fortifying myself with a couple of beers, I had the temerity to ask her is she could paint me a portrait of Mary Magdalene who has always been my favourite saint, I don’t know why I asked her, but I did.

 

So it was a shock to me some three weeks later when running into Jitka again that she announced that “It is finished!” “What is finished?” I asked her. “Your Mary Magdalene!” she said gleefully, “would you like to come up and see it?”

 

Dumbstruck, I followed her up to her seventh floor atelier/apartment to have a look at my ‘in my cups’ but now recalled commission. As soon as I laid my eyes upon the canvas I knew why I had asked her to do it in the first place, for she had done exactly what I had thought she would do with it. She describes it as what Mary must have felt after having met Jesus for the first time, and I can’t help feeling that Mary’s expression was not unlike my own after having met Jitka for the first time.

 

Before leaving I glanced around her atelier where a few of her paintings were laying about, and again I was struck by the bottom up perspective starting again (for me) with her impossibly strong feet. “Those feet”, I told her, “look as though they should be planted firmly on the ground, yet they are floating in the air!!”

 

Jitka considered this for a moment and said, “You are not normal”.  “Neither are you”, I said before leaving, and went out in search for another beer."

 

John Owen McKillop

 

 

Litvínov, 26.5. 2009

vernisáž výstavy "Mezi nebem a zemí"

galerie Radniční sklípek

"Dobrý večer, vážení přátelé. Nebudu Vás dlouho zdržovat, dovolím si jen několik osobních poznámek k výstavě, kterou tady dnes společně zahajujeme, k výstavě kreseb a obrazů Jitky Lustyk(ové), kterou autorka výstižně nazvala „Mezi nebem a zemí“.

Jitčiny obrazy znám dlouho. Už od počátků bylo jejich hlavním tématem lidské tělo, to je ostatně zřejmé už z letmého pohledu na stěny téhle místnosti. Dříve se v jejích obrazech někdy objevovala i krajina, postupně ji však vytlačila právě lidská figura, zachycená často ve výrazné perspektivní zkratce. Přesto je podle mě krajina stále přítomná v tom zvláštně neurčitém prostředí, ve kterém Jitka své postavy často zobrazuje. Jiří Kaše to v jednom z Jitčiných katalogů výstižně pojmenoval, když v této souvislosti mluvil o krajině těla a tělu krajiny.

Jitka studovala restaurátorskou školu v Litomyšli, dokonce jako jedna z mála dvakrát, nejprve ateliér restaurování nástěnné malby, potom restaurování uměleckých děl na papíře. Mnoho jejích figurálních kreseb vznikalo během studia v Litomyšli i jinde jako studijní práce a některé takové kresby na papíře jsou tady dnes také vystaveny. Jitka sama je považuje za důležitou součást své práce a bere je stejně vážně jako své obrazy.

Její první plátna vznikala už v počátcích jejího studia a pobytu v Litomyšli a je nepochybné, že roky, které tam strávila, v ní nechaly hlubokou stopu. V určité monumentalitě Jitčiných obrazů i kreseb by jistě bylo možné hledat kromě jiných inspirací i třeba figury vznášející se na klenbách barokních kostelů. Ale jak už mnohokrát a lépe řekli jiní, nejdůležitější je to, že každý malíř maluje hlavně sám sebe.

Vždycky mě překvapuje, když Jitka říká svým plátnům zdrobnělinou – „obrázky“. Právě ta jejich nenápadná monumentalita se mi dříve zdála být s tímto něžným označením trochu v rozporu;  dnes bych řekl, že tím Jitka možná nevědomky dává najevo, že jsou jí cizí prázdná gesta a že ve vztahu ke svým obrazům rozhodně netrpí potřebou pojmenovávat nebo vysvětlovat je patetickými slovy.

Zároveň ale Jitka svá plátna určitě nijak nepodceňuje a v jejím životě hrají velmi důležitou roli. Do katalogu jedné kolektivní výstavy z přelomu tohoto roku, kde většina jejích kolegů psala ve dvou ve třech odstavcích něco o sobě a o svých dílech, napsala Jitka jen jednu větu. „Nedovedu a ani nechci představovat si život bez malování.“

Hráli jsme spolu před lety v divadle, v adaptaci Váchalova Krvavého románu, kde jsem v jedné scéně Jitčině postavě usekl nožem všechny prsty na rukou. Prsty byly sice dřevěné, ale realisticky vyvedené, a nejednomu divákovi se při téhle scéně hrůzou tajil dech. Naposledy jsem takhle Jitce prsty usekl dnes v noci, kdy se mi o tomhle momentu našeho představení zdálo. V tom snu za mnou pak o přestávce přišla velice rozčilená Jitčina kamarádka a hlasitě mě i režiséra kárala. Jak prý jsem to mohl Jitce udělat, když vím, že tak ráda maluje, a jestli mě nenapadlo, jak teď bude držet štětec. Nakonec se všechno vysvětlilo, ostatně i v Krvavém románu Jitce během druhé půlky představení prsty zase dorostly. Stejně se ale nemůžu ubránit nejspíš dost rouhavé myšlence, že i kdybych jí ty skutečné prsty tím plastovým nožem nějakým nedopatřením opravdu usekl, jak Jitku znám, v malování by jí to rozhodně nezabránilo.

Když jsem si u Jitky v ateliéru před několika týdny prohlížel její obrazy, ptal jsem se jí samozřejmě na hodně věcí. Na jednu, možná důležitou, jsem se ale nezeptal, a vlastně odpověď na ni nejspíš ani nechci znát. Vždycky se mi totiž líbilo, jak se postavy na mnoha Jitčiných obrazech vznášejí v neurčitém prostoru, vyplněném pouze zářivými barvami, spletí siločar a útržky snů. Zároveň mě vždycky přitahovalo a dráždilo to, že z těch obrazů vlastně není úplně jasné, jestli to, co je na těch obrazech zachyceno, je let vzhůru, klidná levitace nebo pád.

Když jsem nad tímhle dnes dopoledne přemýšlel, uvědomil jsem si, že tenhle pocit už lépe popsal kdosi přede mnou. Přičítám Jitčinu dobrému vlivu to, že se mi dokonce povedlo vzpomenout si kdo a kde – byl to Václav Hrabě v básni nazvané shodou okolností Blues o malování:

„… A barvy schnou rychle jako slzy když vlak už odjel

A štětec se chvěje jak trubka křižovaná

potrhlým smutkem blues

Teď v tuto chvíli když letí vzduchem (Ten blázen! Ten šašek!)

nikdo ještě nemůže s jistotou říci

zda je to skok

nebo pád“

Když jsem se tady před chvílí díval na některé novější Jitčiny obrazy, zdálo se mi důležité, že i kdyby to snad někdy trochu byl pád, vždycky se někde poblíž objeví anděl, kterého se můžeme zachytit, na chvíli se o něj opřít a pak zase letět dál. Ikdyž mezi tím občas dopadneme na tvrdou zem.

Chtěl bych Jitce popřát hodně sil k dalšímu malování a vám všem co nejpříjemnější setkání s jejími obrazy . Ať už se s nimi potkáte kdekoli mezi nebem a zemí."

Mgr. Jiří Bláha

 

Duchcov, 8. 7. 2011,

Městská galerie Musea, vernisáž výstavy „Dva pohledy/Two sights.“

Dobrý den, Vážení přátelé. Milá Jitko,

(…) Tvoje obrazy znám už spoustu let. Vlastně tak dlouho jako znám Tebe. Tvoje malby vznikaly již během studia na restaurátorské škole v Litomyšli, kterou jsme společně studovaly. Ty jsi restaurátorskou školu vystudovala hned dvakrát. Jsi specialistka v oboru restaurování nástěnné malby a restaurování uměleckých děl na papíře.

Tvojí tvorbu mám možnost pozorovat již od samých počátků. Obrazy s námětem krajin postupně vystřídaly figurální kompozice. Postavy na Tvých obrazech jsou často zachycovány ve zvláštní perspektivní zkratce.

Přesto jsi krajinu neopustila úplně. Tvoje postavy obklopuje zvláštní, někdy neurčité prostředí. Jiří Kaše v jednom z Tvých katalogů nazval tento motiv jako „Krajinu těla a tělo krajiny“ a dal jej do souvislosti s barokní monumentální malbou. Myslím, že studium oboru restaurování nástěnné malby určitě ovlivnilo Tvojí tvorbu.

Při mých návštěvách ve Tvém ateliéru, (ikdyž povinnosti nám nedovolí vídat se příliš často), mě vždy překvapíš svojí neuvěřitelnou pílí s jakou vznikají Tvoje nové obrazy. Pro mě je zajímavé vnímat proměnu Tvých maleb, ať se jedná o náměty či barevnou škálu, kterou používáš. Troufám si říci, že se ve svých obrazech vyzpovídáváš ze svých pocitů a prožitků, svého vidění světa a svých přání. Někdy až s mrazivým chvěním zjišťuji jak vidíš a vnímáš svět kolem sebe. Tvoje obrazy nejsou jen idealisticky krásné malby bez obsahu, naopak z nich cítím hloubku Tvých myšlenek a někdy až Tvé sarkastické nazíraní na svět. Přes v uvozovkách „nepřízeň“ osudu dáváš do svých maleb kus sebe. Nám divákům - pozorovatelům Tvých obrazů poskytuješ nejen nevšední umělecký zážitek, ale určitě vzbuzuješ spoustu otázek o tom, co že je na Tvých obrazech zachyceno. (…) Prostřednictvím svých obrazů nám dáváš nahlédnout do svého světa a pootvíráš nám bránu svého myšlení.

Mám jeden z Tvých obrazů doma. Je to velká krajina s modrými stromy kolem rybníka z období počátku Tvé tvorby. Ten obraz mám velice ráda nejen kvůli tomu, že je to dar od Tebe. Když jsi mi obraz darovala, měla jsem ho pověšený nad postelí na svém privátě v Litomyšli. Rozesmála jsem, Tě kdysi historkou o tom, jak jsem šla vyměnit koupené prostěradlo na postel, protože to, které jsem koupila, neladilo s modrým tónem na Tvé malbě. Tenhle obraz vždy určuje podobu prostoru, ve kterém visí. Přizpůsobím barvu stěn, nábytek i ostatní zařízení pokoje tomu, aby obraz vynikl. Ten obraz se se mnou stěhuje. Je pro mě dokladem skvěle odvedené malířské práce, dokonalým vystižením atmosféry krajiny a vždy mi připomene a bude připomínat naše přátelství.

Přála bych nejen Tobě a Tvým obrazům, ale i všem, kteří se s Tvými obrazy setkají, aby zažívali obdobné pocity při setkání s Tvými obrazy jako já. Aby na sebe nechali působit sílu Tvých maleb a nacházeli v nich hloubku Tvých myšlenek.

A Tobě Jitko přeji hodně sil do dalšího malování.“

Hana Bělinová- kamarádka a kolegyně

Litomyši , 3. 2. 2012, městská galerie Dům U Rytířů,

vernisáž výstavy "Povím to obrazama/Spoken by pictures."

...Takže mi dovolte, abych přednes' pár slov, která nemám naučená, protože spíš než nějakej 'speaker' nebo kunsthistorik, jsem tady za sebe, jako za malíře a za člověka, který měl šanci se trošku malinko podílet na Jitčiným malířským vývoji, ... protože Jitku znám osmnáct let.

Osud nás svedl dohromady ve šťastném raném stadiu naší mladé demokracie v roce 1993, když tady vznikla Škola Restaurování. Já jsem sem přišel z Prahy a byl jsem nadšenej ovzduším a nádherou Litomyšle, a všechno to bylo umocněný ve chvíli, kdy nastoupili první studenti, mezi které Jitka patřila. Ona mě uchvátila svojí zvláštní povahou, která v sobě měla nadšení, touhu, emoce... Je to člověk, kterej odjakživa nestál nikdy u zdi, nic nedělal na půl, všechno pěkně naplno. A i já jsem si vedle ní připadal trošičku málo rozjetej. Takže já bych jí moh' poděkovat za to, že mě donutila se nad sebou zamyslet a trošku dát svý tvorbě větší rozlet.

Jitka mě už v těch prvních letech ohromila svojí nebojácností a touhou se nějakým způsobem výtvarně projevovat. Což bylo samozřejmě těžké, protože pokud někdo studuje restaurování, tak se dává do služeb umění, které vytvořili jiní. Je samozřejmě obtížné si v tuto chvíli uvědomovat 'kdo jsem já' a čemu dát přednost: sobě anebo umění někoho jiného (?). Jitka to zvládala obojí, ale nakonec jí osud přived' k tomu, že se plně věnuje malování, a dá se říct, že malováním dýchá, zatímco divákům její obrazy často berou dech.

Musím říct, že pokud se dívám na Jitčiny obrazy, tak mě napadá pokaždé trochu něco jiného, ale vždycky mám takový pocit jakéhosi obráceného metafysična. Když si představím ty metafysické prostory, ve kterých buďto bloudí nějaké figury nebo tam vůbec nejsou (a jsou přítomny jen jaksi stopami své existence), tak u Jitky naopak, figury evokují existenci duchovní nebo duševní, která je v každém z nás dotykem (nebo pohledem) s obrazem vyvolána. Kladu si otázku, čím to je (?) Je to tou figurou (?) nebo je to formátem (? ) nebo barvou, expresí, která tam v těch obrazech je? I když musím říct, že Jitčina tvorba osciluje mezi expresí a realitou. Ale rozhodně je jasný, že symbolika je to, co těm obrazům náleží nejvíc.

Určitě mi dáte za pravdu, že je možné je vnímat jako obrazy Eduarda Muncha nebo Marka Chagalla, s našimi umělci je tady třeba i styk s takovou básnivostí Aléna Diviše nebo Bohuslava Reinka... V této poloze já ty obrazy vnímám.

Není nutné si asi za tou figurou představovat někoho konkrétního, je to svět duše, která se tam objevuje a která nějakým způsobem na nás působí. Často je to kromě barvy i světlo. Každej obraz má světlo a energii trochu jinou. (…)

Je málo malířů, kteří si mohou dovolit říct to, co si Jitka dala do názvu výstavy: „Povím to obrazama“. Myslím, že u ní to tak je a já za nás za všechny Jitce děkuju."

doc. Aleš Ogoun, akad. mal.


| CV | Domovská stránka/Home | Galerie 1 | Galerie 2 | Galerie/Gallery | Interier | Jiné aktivity/Others | Kontakt/Address | Media | Odkazy/Links | Výstavy/Exhibitions |